O tučném právním vepři, dezinformacích a jednom novoročním předsevzetí

Sledujte novoroční pozdravy. Optimista se těší na shledání v lepších časech, pesimista tak nějak povšechně cítí, že lépe už bylo. Defétista sdílí pesimismus cesty (Jobovy zvěsti též neměly jen jedno dějství), stoik zase optimismus cíle (však ono se to zlepší, i Jobovi to nakonec klaplo). Lidé vyslechnou svého novoročně naladěného premiéra a zjistí, že v roce uplynulém to bylo tvrdé, v roce přicházejícím nás čeká krize největší, ale potom se to začne zlepšovat. Tvrdost roku, který jsme právě díky moudré vládě přestáli, se s letopočtem ani s premiérem nemění. Ať je šéfem kabinetu kdokoliv, fixní je též ujištění, že to, co nás nemine v příštích dvanácti měsících, nemá co do náročnosti obdoby. A „potom“ je termín dostatečně volatilní, aby kdykoliv příště, když se to ještě nezlepší, bylo možno říkat, že „potom“ ještě není.

Takhle to bylo, jest a bude. Zůstane to tak, ať se stane prezidentem pohledná Danuše, čacký generál, miliardář, odborový boss; dokonce je z tohoto hlediska zcela irelevantní, jestli Ústavní soud kývne na matematikův názor, že na vnitru nedovedou do 50 000 počítat, a volbu odloží. Kola se točí dál. A kolo na horizontální ose usazené má tu vlastnost (doufám, že ji ještě nikdo z nějakého -ismu nezakázal), že bod na něm vytčený je jednou dole a jednou nahoře. Ceny paliv a energií na světových trzích klesají, ale my, kteří nakupujeme na malinkém trhu domácím, platíme stále více. Vláda roztahuje deštníky proti chudobě, ale sama jí evidentně netrpí, když zároveň nevídaným tempem přidává ústavním činitelům, důchodcům a bůhvíkomu dalšímu. Když se dále prohloubí rozpočtový deficit, zvýšíme výdaje. To by tak bylo, abychom tu ekonomickou krizi něčím nepřekvapili. Když nemáme léky, řekneme, že holt je světový nedostatek. Když si pro ně lidé začnou jezdit do sousedních zemí, řekneme – no vidíte, léky jsou.