Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
28 29 30 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31 1
Drobečková navigace

Úvod > O nás > Citáty z naší ankety > Na anketní otázky mi odpověděli

Na anketní otázky mi odpověděli



Na anketní otázku, Jaké největší přání máte pro rok 2023? mi odpověděli:

 Ljubomír Drápal, předseda Krajského soudu v Praze se v roce 2023 chystá završit svou profesní kariéru: „Odejdu do důchodu, tak bych si přál, abych zvládl výkon své profese ještě celý rok 2023.“

Soudní exekutor Michal Suchánek nemá jedno největší, ale několik drobných přání. Obvyklá, která lidi mají: „Zdraví blízkých, rodiny a přátel, a aby se naše republika vydala takovým směr, aby dokázala ustát volbu prezidenta, která nás čeká.“

Emeritní soudkyně Ústavního soudu Vlasta Formánková si samozřejmě přeje, abychom byli živi a zdrávi: „A taky bych si přála, abychom v souvislosti s tím si všichni uvědomovali, že jsme lidmi a abychom se podle toho všichni také chovali.“

Karel Klíma, profesor ústavního práva říká, že člověk nevybočí z toho, co vnímá: „Jisté důvodné napětí a řekněme i bezdůvodné napětí ve společnosti. Nechci se tomu podvolovat, ale rád bych, kdyby ten rok 2023 se zejména situace v prezidentských volbách i v Evropě stabilizovala.“

Ombudsman ČR Stanislav Křeček má osobně největší přání zdraví. „Samozřejmě přál bych si, aby společnost měla mír. Svornost občanů, která nám chybí a návrat občanství, občanských hodnot, které se nám zcela z občanského života vytratily.“

Senátorka, advokátka a spisovatelka Daniela Kovářová by si v roce 2023 pro sebe přála alespoň občas volné chvíle. „Pro svou rodinu bych si přála,“ říká, „abychom byli všichni spolu. Pro svůj národ bych si přála, aby nebyly války, rozbroje a nenávisti. A pro celý svět, abychom méně byli na sociálních sítích a médiích a více sami se sebou.“

Známý advokát Tomáš Sokol si přeje, aby Rusové odtáhli z Ukrajiny a přestali zabíjet lidi: „Další přání už jsou jen spojené s tímto.“

Profesor ústavního práva Aleš Gerloch si přeje, aby skončily všechny války ve světě, zejména válka na Ukrajině. „Aby politici hledali cestu k nalezení míru, světové spolupráci při řešení stále naléhavějších problémů lidstva. Ekologických, také ekonomických, ale i humanitárních, energetických.“

                                                                a

Majitel firmy Brain Team Karel Havlíček děkuje všem, kteří rok sledovali anketu HBT. „Pokud jde o přání,“ říká, „já bych chtěl, aby rok 2023 byl pro každého, pokud možno šťastnou cestou, na kterou budou ukazovat správný směr takové hodnoty jako je morálka, spravedlnost a kterou mu budou dobře osvětlovat právo a rozum.“

 

Na anketní otázku, Jakou naději očekáváte od Vánoc 2022? mi odpověděli:

 Ljubomír Drápal, předseda Krajského soudu v Praze od Vánoc očekává to, co každý a k tomu dodal: „Jako katolík je věnuji spíše rozjímání než materiálním hodnotám.“

P.R. konzultant Karel Křivan očekává, že naše rozbouřená země se na chvíli uklidní: „A že ta energie klidu se přenese i do nového roku. Vím, že by to byl zázrak, ale Vánoce jsou zázrak.“

Senátorka, advokátka a spisovatelka Daniela Kovářová vzpomíná na svou maminku, která jí v roce 2022 odešla. Proto všem přeje, aby byli s těmi, které mají rádi. „Nejsou důležité dárky,“ říká, „ani jídlo, ani jiné hmotné statky, ale důležité je nebýt sám, být s někým.“

Michal Suchánek, soudní exekutor očekává, že se lidé zklidní: „A aby si třeba uvědomili, co všechno mají, co máme v kontextu událostí, které se dějí kolem nás.“

Ombudsman ČR Stanislav Křeček: „Vánoce mají tu vlastnost, že jsou to svátky pro všechny. Část občanů si připomíná narození Spasitele a druhá část občanů slaví slunovrat. A toto spojení je jedinou nadějí, kterou v této věci máme.“

Emeritní soudkyně Ústavního soudu Vlasta Formánková si myslí, že rok 2022 byl nadmíru složitý, a to jak pro jednotlivce, tak pro instituce, tak pro celou Českou republiku. „Vzhledem k tomu, když se ohlédnu zpátky,“ říká, „a vidím míru solidarity našich lidí, nejen směrem navenek, ale i uvnitř, tak to je pro mě veliká naděje, že i ten příští rok společně všichni zvládneme.“

Pro Profesora ústavního práva Karla Klímu jsou každé Vánoce naprosto výjimečnou atmosférickou situací: „Lidi k sobě jsou a měli by být bližší. Já tuto atmosféru vnímám. Ta atmosféra posiluje, a protože jsem člověk pozitivní, pohodový a věřím v lidi, taky proto, že už přes 40 let učím na univerzitách, tak věřím, že přesvědčení o převážné dobrotě bude trvat i tyto Vánoce.“

Známý advokát Tomáš Sokol od Vánoc 2022 neočekává prakticky nic, kromě příjemných chvil strávených s rodinou: „Že bych se těšil na Ježíška, na to už jsem dost starý.“

Profesor ústavního práva Aleš Gerloch očekává, že i v současné poměrně složité době Vánoce přinesou okamžiky klidu a pohody: „Doufejme, že to nebude naposledy, a že i příští rok bude dobrý.“

                                                                a

Majitel firmy Brain Team Karel Havlíček říká, že s Vánocemi žádnou specifickou naději obecně nespojuje. „Myslím, že není nutno Vánoce definovat,“ říká, „pro mě je na nich důležitá symbolika, která připomíná slova klid, mír, vlastně tatáž slova, která by mělo připomínat právo.“

 

Na anketní otázku, Co znamená pes ve vašem životě? mi odpověděli:

Jan Mlynarčík, prezident exekutorské komory, který na téma pes a právo uvedl, že nemá právo mít psa: „Osobně bych si moc přál, abych měl psa. Nicméně moje manželka toto spojuje s požadavkem mít vlastní dům se zahradou. Všichni víme, že toto – dům a pes – vyžaduje obrovské množství času. K mému časovému vytížení si to nemohu dovolit… Pevně věřím, že se to v budoucnu změní a já budu realizovat své právo mít psa.“

Analytik pracovního trhu Tomáš Ervín Dombrovský měl psy od mala, ale v posledních letech jsou v jeho životě kočky.  „Máme dvě kočky,“ říká, „starší kocour se chová spíše jako pes, takže svým způsobem pejska stále mám.“

Tomáš Lichovník, soudce Ústavního soudu mezi pejskaře patří: „Pes je milý, příjemný společník, jsem rád, že mě vždy donutí vyrazit s ním ven. Ráno, večer do přírody.“

Ladislav Jakl, publicista a rocker říká: „V životě jsem měl jen jednoho psa, psici. Byla to moc milá kamarádka. Jinak si myslím, že je krásné mít domácího mazlíčka, ale někdy mi připadá, že tento vztah je zástupný, že přízeň a lásku, kterou bychom měli dávat bližním a lidem kolem sebe, přesouváme na domácího mazlíčka a to by asi být nemělo.“

Pro senátorku Jitku Chalánkovou znamená pes především vzpomínku na těžký úraz její dcery. „Psa jsme koupili proto,“ říká, „aby se dcera dostala z poúrazové situace. A skutečně pes jí přinesl štěstí. Pejska jsme měli 15 roků a máme jeho následovníka, který nám přináší hodně práce, ale také hodně radosti.“

                                                          a

Majitel firmy Brain Team Karel Havlíček říká, že v jeho životě hraje pes pouze virtuální roli: „Od dětských let vlastního psa nemám. Z hlediska soukromého práva pes nebo obecně zvíře není věc, nevíme přesně, co je, ale ve mně to vyvolává jinou otázku. Snažíme se psu přisuzovat různé právní postavení, ale každému právu musí odpovídat povinnost.“

 

Na anketní otázku, Co si myslíte o home office? mi odpověděli:

Jitka Chalánková, senátorka je přesvědčená, že home office má své výhody: „Viděli jsme u covidové krize, že lidé mohou pracovat z domova, ale je třeba si uvědomit, že má i mnohá úskalí.“ Ta se, podle senátorky, týkají legislativy, ale také nedostatku sociálních vazeb při práci z domova.

Soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník považuje home office za dobrou možnost, jak zlepšit podmínky práce na straně zaměstnavatele a zaměstnanců: „Jak udělat pro obě ty strany výkon práce co možná nejefektivnější a nejpříjemnější.“

Profesorka Právnické fakulty Věra Štangová hodnotí home office jako institut velmi důležitý a užitečný, ale je třeba ho používat tak, aby obě strany, tj. zaměstnanec i zaměstnavatel, byli spokojeni. „Pro zaměstnavatele znamená home office ušetření výdajů za pronájem, za energie, pro zaměstnance je zase výhodný tím, že může pracovat doma a zároveň se třeba starat o děti apod.“

Ladislav Jakl, publicista a rocker říká: „Až budeme všichni na home officu, tak se z nás stanou pavouci samotáři.“ Jakl je přesvědčený, že všichni potřebujeme sociální kontakt, vzájemnou inspiraci: „Já nemám rád „eroháčtění“, ale v práci kontakt člověk potřebuje.“

Soudce Ústavního soudu Jaromír Jirsa vnímá home office jako fenomén dnešní doby. „Sám jsem zvědav, jak se bude komplikovat, v jednotlivých kauzách, ustanovení článku 36, 37. 38 Listiny základních práv a svobod ve sporech zaměstnavatele a zaměstnance na home office. Už z toho důvodu, že zatím neexistuje zákonná úprava.“

                                                          a

Karel Havlíček, ředitel HBT říká, že home office je jedna z forem výkonu práce, která kdysi na počátku lidstva byla jediná a převažující: „Home office je v pořádku, jestliže dojde k dohodě zaměstnavatele a zaměstnance, že je to optimální forma, která oběma stranám vyhovuje. Jestliže se ale z home office stane povinnost, právní povinnost, a ještě k tomu podrobně upravená, tak začíná být zle. Já si myslím, že přehnaná regulace škodí všude.“

 

Na anketní otázku, Co je patriotismus? mi odpověděli:

Tomáš Sokol, známý advokát a člen představenstva České advokátní komory o vlastenectví řekl: „Je to pojem, který v praxi může znamenat lásku k vlasti, lásku k zemi, k národu a v krajním případě i zuřivou obranu. A stejně tak v rámci patriotismu lze vypalovat cizí zemi a tvrdit, že je to ve jménu vlasti.“

Podle advokáta Jiřího Kozáka je patriotismus kontroverzní pojem, který vyvolává značné emoce: „Ztotožnění se s obsahem toho pojmu je spojeno s řadou projevů, které asi nevnímáme pozitivně. I když ten pojem původně pozitivní byl.“

Jan Gregor, místopředseda Aliance pro rodinu vnímá patriotismus jako kladný pojem: „Pro mě je to láska k vlasti. Možná to zní pateticky, ale pro mě skutečně vlast, národ je to, že jsme komunita, širší rodina, pro kterou jsme schopni leccos obětovat.“

Podle P.R. konzultanta Karla Křivana je patriotismus vztah: „Hodně záleží na intenzitě toho vztahu. Patriotismus může být velmi dobře, protože je dobře, když si hezky spravujeme domov. Patriotismus může být hodně špatně, když se to přežene a máme špatné vztahy se sousedy.“

Aleš Gerloch, profesor ústavního práva vnímá patriotismus jako hrdost na svůj národ: „Na jeho tradice, na jeho kulturu, historický vývoj i na jeho vzdělanost a současné postavení ve světě.“ Podle profesora Gerlocha je třeba ho odlišit od nacionalismu.

                                                             a

Karel Havlíček, ředitele HBT říká, že patriotismus není právní pojem. „Moderně bych pojem patriotismus přeložil spíš jako občanství,“ říká JUDr. Havlíček: „příslušnost k obci. A bude záležet na tom, jak si pojem obec vysvětlíme… Já jsem Pražan, jsem Čech, Evropan a pozemšťan.“

 

Na anketní otázku, Co je humor? mi odpověděli:

 Ljubomír Drápal, předseda středočeského krajského soudu je přesvědčen, že humor je prostředek, jak se nezbláznit: „Jak vážné věci převést s nadsázkou do věcí snadných a poté je vyřešit.“

Špičkový odborník v oblasti dědického práva a soudce nejvyššího soudu Roman Fiala humor vnímá jako životní postoj: „Přiznám se, že největší strach mám z lidí a ze situací, kde humor není. Lidé, kteří nemají smysl pro humor. Lidé, kteří nejsou nadáni humorem, tak jsou vždy na hranici určitého fanatismu.“

Producent a diskžokej Petr Salava se nejvíce zasměje sám sobě: „Např. jsem nedávno na procházce telefonoval s kamarádem a najednou jsem zpanikařil, že nemám mobil.“

„Smál jsem se lecčemu,“ řekl mi historik a publicista Martin Kovář, „ale čím jsem starší, tím víc se směji plánování a představám, co člověk v budoucnu udělá.“

Luděk Lisse, známý advokát a specialista na právní vzdělání vnímá humor jako proces: „Humor je využitím rozporu mezi skutečnou a tabuizovanou realitou. Uvolnění tohoto rozporu nebo tohoto napětí, jehož výsledkem je smích.“

                                                             a

A Karel Havlíček, ředitele HBT vnímá smích jako fyzickou reakci na nějaký vnější podnět: „Někdo se směje dovnitř, někdo se směje jen povytažením koutků, někdo se směje z plného hrdla. Není to kategorie pro právní regulaci snad jen s jednou výjimkou – smích je možné zakázat. Pokud se nebudeme pokoušet o zbytečnou regulaci smíchu, pokud se nebudeme pokoušet smích zakazovat, tak bude celkem všechno v pořádku.“

 

 

Na anketní otázku, Co je vztek? mi odpověděli:

Senátorka, advokátka a spisovatelka Daniela Kovářová, která se vzteku brání dýcháním: „Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a pomalu ten vztek rozpouštím. Někdy to pomůže a někdy ne.“

P. František Hylmar, SJ, rektor kostela sv. Ignáce v Praze charakterizuje vztek jako emoci úzce související s tělesnými pocity: „Já si myslím, že je to v první řadě obranná reakce čili vzteku se nemusíme hned bát nebo si ho vyčítat, ale stejně jako nad každou silnou emocí bychom se nad ním měli zamýšlet. A to nejen nad tím, co ho vyvolává, ale i nad tím, čemu se jím bráním.“

Producent a diskžokej Petr Salava se snaží vztek potlačit: „Protože vím, že činy učiněné ve vzteku, jsou ty nejhorší.“

Rocker a publicista Ladislav Jakl se přiznává, že se vztekem to moc neumí: „Musí si člověk nějak ulevit, je sprostý, zařve. S potlačovaným vztekem mám pocit, že se mi udělá boule na hlavě. Ze vzteku je prostě potřeba se vyláteřit.“

Zpěvačka Miluška Voborníková říká, že vztek musí spolknout: „Mám muže, který je kliďas. Někdy bych se i chtěla pohádat, ale on praví – festival blbej řečí, zavře dveře a jde pryč. A mám po vzteku.“

                                                             a

Podle Karla Havlíčka, ředitele HBT vztek rozhodně není právnická kategorie: „Asi nejvíce u právnických pojmů má nejblíže k zavinění, protože je to nějaký psychický stav jednajícího k problému. Vztek je nezvládnutá, negativní emoce a ta plyne z toho, že něco se neděje tak, jak já chci… Vztek je něco jako oheň v duši.

 

 

Na anketní otázku, Co je strach? mi odpověděli:

Producent a diskžokej Petr Salava, který říká, že strach patří k životu: „U mě osobně je to strach o ty nejbližší.“

Luděk Lisse, známý advokát a specialista na právnické vzdělání charakterizuje strach jako negativní emoci: „Strach neexistuje. Není to objektivní realita. Když máme strach, tak zpravidla zveličujeme nějakou událost v životě, ale ta sama o sobě by neměla mít negativní konotace. Mohli bychom se s ní poprat. Přemůže nás ale právě emoční stránka události, onen strach.“

Josef Jíša, podnikatel v automobilovém průmyslu: „Strach je balvan na prsou, sevřené hrdlo, olověné nohy, uvědomění si, že jsem v koutě. Pak to překonám a jdu dopředu.“

Podle rockera a publicisty Ladislava Jakla je strach „vědomí, že se stane něco blbě.“ Vidí dva strachy: „Jeden, se kterým bojujeme racionálně, že se snažíme eliminovat pravděpodobnost nějakých průšvihů, selhání, tragédií, katastrof. A pak je takový metafyzický strach.“

Emeritní ústavní soudkyně, nyní soudkyně krajského soudu Vlasta Formánková je přesvědčená, že „strach je blahodárný instinkt, který umožňuje lidskému pokolení, aby přežilo.“

                                                             a

A podle Karla Havlíčka, ředitele HBT je strach z hlediska práva kategorií, která vůbec není hezká: „Já mám v této chvíli strach z jedné věci… my jsme zbožštili práva a svobody a zapomněli jsme, že právo je párová disciplína, že každému oprávnění musí odpovídat povinnost.“

 

 

Na anketní otázku, Co jsou 4 pilíře života? mi odpověděli:

Producent a diskžokej Petr Salava: „Zdraví, láska, rodina a dobrá práce.“

Advokátka a spisovatelka Daniela Kovářová říká, že člověk potřebuje 4 pilíře, protože když chybí jedna nebo dvě opory, tak to člověk zvládne, ale na jedné noze život stát nemůže. Její čtyři pilíře jsou: „Rodina, přátelé, práce a tvůrčí činnost.“

Pro varhaníka od sv. Ignáce v Praze, Jeremy Emanuela Vitteka je prvním pilířem života víra v Boha: „Díky víře vím, že nejsem na všechno sám.“ Další jsou rodina, přátelé a známí, pak zdraví a nakonec zaměstnání.

Zpěvačka Miluška Voborníková říká: „Láska, zdraví, přátelství, úspěch.“ Podle ní je láska širokospektrá: „Láska se dá rozšířit na rodinu. Bůh je láska. A zdraví potřebujeme všichni, protože jsme křehounký.“

Historik a publicista Martin Kovář šel na otázku obráceně – co jsou čtyři hrůzy života: „Nemoc, chudoba, samota a beznaděj. A pozitivní pilíře jsou zdraví, slušné zabezpečení, rodina s přáteli a víra, že všechno nakonec dopadne dobře.“

                                                             a

Podle Karla Havlíčka, ředitele HBT člověk potřebuje dva pilíře: „Jeden interní, což je pocit suverenity a pocit rovné páteře. A druhý externí, což je vlastně vztah k ostatním.“

 

Na anketní otázku, Co se vám vybaví v souvislosti se školou? mi odpověděli:

Michal Skřejpek, profesor římského práva si vybaví tři budovy: „První, to je základní škola, kam jsem chodil docela rád. Druhá je budova gymnázia, kam jsem už tak rád nechodil… a potom samozřejmě budova fakulty, kam jsem skoro nechodil vůbec, ale jak už to osud někdy tak dělá, tak jsem tam dnes v podstatě denně a chodím tam docela rád.“

Emeritní ústavní soudce Vojen Güttler zavzpomínal na své přijímací zkoušky na gymnázium z roku 1944, kdy byl jeho otec ve věznici gestapa. „Přesto jsem zkoušky udělal a byl jsem přijat.“

Jana Jochová, předsedkyně Aliance pro rodinu nemá na školu dobré vzpomínky, proto si přála, aby se škola pro její děti změnila, aby více dávala důraz na vzdělání: „Dneska máme příliš velký důraz na výchovu ve školách a školy tak trochu přestávají vzdělávat.“

Karlu Klímovi, profesorovi ústavního práva se v poslední době vybavují vzpomínky na všechny školy, kterými za svůj život prošel: „To, co mě začínalo bavit na základní škole, pokračovalo jako politický zeměpis na střední škole a stalo se to mým celoživotním posláním, když v současné době vyučuji už čtyřicátý sedmý rok ústavní právo.“

Roman Fiala, špičkový odborní v oblasti dědického práva a soudce Nejvyššího soudu je překvapen požadavky současných studentů: „Je to zřejmě prostředí, kde se mají studenti cítit především dobře, všichni jim mají pomáhat a oni se nesmějí nikdy rozčílit ani rozplakat… Já školu vnímám jako místo, kde se lidé mají naučit. Naučit stálosti, naučit argumentovat a naučit i obstát v debatě.“

                                                             a

Podle Karla Havlíčka, ředitele HBT je škola nejen budova, ale je to tajemný svět. Jako dítě byl ve škole často i v noci a všem to vřele doporučuje: „To, co je na škole podstatné, to jest vědomosti, vlastně i v noci zaznívají z opuštěných zdí a lavic.

 

Na anketní otázku, Co je pravda a co lež? mi odpověděli:

Producent a diskžokej Petr Salava je přesvědčený, že „pravda někdy velmi bolí, a tak přichází milosrdná lež.“

Známý advokát Jiří Kozák říká, že s těmito pojmy je spojeno nepochopení, zmatení, promítání si vlastních názorů. „Právě v dělení mezi ověřitelností, dokazatelností pravdy a vyvracení lži versus vlastních osobních názorů vidím základní dělítko.“

Zkušená soudkyně Zuzana Břízová nevidí pravdu na lince černá a bílá. Obává se lidí, kteří lžou, ale: „Stejně tak se obávám lidí, kteří šíří své neochvějné pravdy, nepochybují a přesně vědí, jak to je, aniž by si poslechli názory jiných a zamysleli se.“

„To je dobrá otázka,“ říká podnikatel v automobilovém průmyslu Josef Jíša: „Pravda pro jednoho může být lež pro druhého. A najít hranici mezi pravdou a lží je velmi těžké.“

Také Karel Klíma, profesor ústavního práva považuje rozlišení pojmů za složité: „Jestli je to tak, jak to skutečně je, tak to je pravda. A jestli je to jinak, než to skutečně je, a to je těžké dokázat, tak když to jinak je a náhodou se to dokáže, tak se prokáže lež.“

                                                             a

Podle Karla Havlíčka, ředitele HBT je pojem lži jednodušší: „Lež je záměrná, úmyslná nepravda. Pokud jde o právo a pravdu, pak je to skutečně otázka pro právní filozofy.“    

 

Na anketní otázku Co je odpuštění? mi odpověděli:

Paní Irena, seniorka z Prahy považuje odpuštění za velké umění: „Je nutno o tom uvažovat, protože odpustit jen tak, se nechce. Ale když mám důvod a vím, že se jen něco nepovedlo, já ráda odpouštím.“

Otec František Hylmar, SJ, rektor kostela sv. Ignáce v Praze říká: „Když si budeme hrát se slovy, tak to znamená puštění něčeho. Jednou mi někdo říkal – já už to musím opustit. Ve smyslu nechat. Jak se lidově říká, nechat to být. Odpuštění je věc jednostranná, smíření pak oboustranná. A to je obtížnější.“

Pro Josefa Jíšu, podnikatele v automobilovém průmyslu je odpuštění úlevou: Úleva, možná sobecky řečeno, hlavně pro toho, kdo odpouští. Je to mír.“

Producent a diskžokej Petr Salava je přesvědčený, že člověk by měl umět odpouštět: „Já odpouštět umím. A mám ještě jednu velkou výhodu. Umím ty špatné věci rychle zapomínat.“

Jiří Prinz, mluvčí České biskupské konference je přesvědčený, že je to náš úkol, umět odpouštět: „Když to nedokážeme, škodíme sami sobě. Neodpuštění může vést až k vážným onemocněním.

                                                             a

Karel Havlíček, ředitel HBT přirovnává odpuštění k právnickému pojmu prominutí. Promíjíme dluhy, promíjíme tresty, promíjíme lhůty: „Prominutí má jakýsi racionální rozměr. Odpuštění je také blízko k pojmu milost. A má především rozměr duchovní. Je to vlastně pominutí srdcem.“

 

Na anketní otázku Co je půst? mi odpověděli:

Otec František Hylmar, SJ, rektor kostela sv. Ignáce v Praze o půstu říká: „Půst znamená něčeho se odříct, něčeho se zříct. Většinou je to spojeno s jídlem, ale můžeme se odříct i jiných zábavných, oblíbených, příjemných věcí. Proč to děláme? Ne abychom se trápili, ale abychom posílili svoji sebevládu.“

Jan Mynarčík, prezident Exekuční komory se setkal s půstem v dětství, kdy mu maminka řekla, že po určité období nebudou doma jíst maso. Proč? „Aby si naše tělo dalo chvíli klid.“ vysvětlila maminka.

Producent a diskžokej Petr Salava půst nikdy nedržel: „Ale používám něco, čemu říkám splaskávačka. Třeba po vánočních svátcích, kdy se člověk cpe a je mu pak těžko.“

Paní Alena, seniorka z Prahy si myslí, že v každé době by člověk měl myslet na druhé a něco si odpustit.

Jana Jochová, předsedkyně Aliance pro rodinu nevnímá půst jako dietu. Je to pro ni příležitost: „Vzdát se nějakých věcí a odbourat nějaký zlozvyk. V postní době si člověk uvědomí, co by na sobě mohl zlepšit.“

Populární zpěvačka Miluška Voborníková ví, že velikonoční půst začíná Popeleční středou: „Půst se dá udělat i od počítačů a moderní techniky, od alkoholu, od kouření. Myslím, že by vůbec neškodilo, kdyby si každý z nás občas nasadil nějaký půst. Myslím, že by nám to trochu vyčistilo tělo i duši.“

                                                             a

Karel Havlíček, ředitel HBT půst charakterizuje jako specifickou formu lhůty: „Lhůty, která je specifická právě tím, že se v jejím průběhu člověk vzdává nějakých jednání nebo je má zakázána. Možná by se dalo odvodit, že půst je něco jako příměří mezi tělem a duchem.“


Na anketní otázku Co je štěstí? mi odpověděli:

Petr Salava, producent a diskžokej vidí štěstí v tom, „když se ráno probudí zdravý.“

Advokátka a spisovatelka Daniela Kovářová charakterizuje štěstí: „Mít aspoň občas malou, drobnou radost a vědět, že poblíž jsou lidé, kteří tu malou, drobnou radost mohou sdílet se mnou.“

Jeremy Emanuel Vittek, varhaník u sv. Ignáce v Praze říká: „Pro mě je asi štěstí spojeno s radostí. Když můžu někoho obdarovat a vidím, že ten druhý má radost. Když se mi něco podaří, mám radost a prožívám malé štěstí.“

Ladislav Jakl, rocker a publicista se domnívá: „Myslím si, že štěstí pocítí člověk z vědomí, že ví, že je tam, kam patří, že má své místo, že je k něčemu dobrý, k něčemu užitečný a že se v tom, ve své pozici cítí správně.“

Mluvčí České biskupské konference Jiří Prinz vnímá štěstí jako kvalitu, která není zcela z tohoto světa: „Plné štěstí je plný život v jednotě s Bohem. Život na tomto světě je spíše cesta k Bohu a tedy cesta ke štěstí.

                                                               a

Karel Havlíček, ředitel HBT je přesvědčený, že obecná kategorie štěstí neexistuje: „Takže myslím, že štěstí neexistuje jako objektivní kategorie, zato jako subjektivní rozhodně existuje. A mám dojem, že to je takový pocit, který je potřeba sdílet.“

 

Na anketní otázku Co je insolvence? mi odpověděli:

Jiří Grygar, místopředseda krajského soudu, který mluvil o likvidačním a restrukturalizačním způsobu řešení insolvenčních řízení.

Michal Žižlavský, člen představenstva České advokátní komory, který vysvětlil platební neschopnost dlužníka.

Jan Mlynarčík, prezident Exekutorské komory. Mluvil o praxi řešení situace lidí, kteří nesplnili své závazky: „Je to dluh člověka vůči společnosti. Netýká se to jen peněz, ale trochu i duševna, kdy schází selský rozum.“

Daniela Kovářová, advokátka a spisovatelka, která je přesvědčena, že insolvence je téma, o kterém by se mělo mluvit: „Mělo by se mluvit o finanční gramotnosti, o tom, zda si můžeme dovolit věci, na které nemáme. A jak ven z dluhové pasti.“

Petr Salava, producent a diskžokej. Je rád, že se ho insolvence netýká: „Myslím, že do insolvence se dostanou lidé, kteří jdou bezhlavě do půjček a pak to nezvládají.“

Ladislav Jakl, rocker a publicista. Ten charakterizuje neschopnost platit: „Nemám, nemám, nemám. Nemám, co dát. Ale nevím, jestli to může reálně nastat, protože vždycky člověk může něčím platit.“

                                                         a

Karel Havlíček, ředitel HBT, který pojmenovává insolvenci jako platební neschopnost dlužníka a zdůrazňuje právě slovo neschopnost proti slovu neochota: „Žijeme v době, která je poměrně nemilosrdná, a přitom jsme paradoxně zavalováni obrovskou spoustou nabídek jakéhosi milosrdenství, jakýchsi milostí. To může být startovním polem na cestě ke ztrátě hodnot. A to je ještě horší než platební neschopnost.“

Na anketní otázku Co je tolerance? mi odpověděli

Martin Kovář, historik a publicista, který by se k toleranci rád propracoval: „Daří se mi to limitovaně. Souvisí to s odpuštěním, s empatií, se schopností zapomenout na staré domnělé či skutečné křivdy a respektovat názor, který je třeba úplně proti tomu, v co věřím.“

Josef Jíša, podnikatel v automobilovém průmyslu, který mj. řekl: „Tolerance je vnímání a naslouchání tomu druhému. Možná nepochopení proč, ale přijetí, že je to tak.“

Kamila Bendová, matematička a bývalá disidentka. Ta si myslí, že tolerovat cizí názory je nutné, ale tolerance má také své hranice: „Je otázka, jestli můžeme být tolerantní vůči soudu. Jestli můžeme tolerovat podvody, krádeže, potraty.“

Petr Salava, producent a diskžokej, podle kterého by tolerance měla být mezi lidmi naprosto běžná: „Někdy mi ale vadí, že druhý sází na to, že bude tolerován.“

Jeremy Emanuel Vittek, varhaník od sv. Ignáce, který se domnívá, že tolerance je umenšení vlastního názoru ve prospěch druhého: „Tím utvoříme určitý kompromis.“
                                                             a
Karel Havlíček, ředitel HBT, který toleranci charakterizuje jako snášenlivost a pokusil se o vlastní definici: „Tolerance je chování, které projevuje schopnost a také ochotu člověka vnímat věci, které by za jiných okolností vnímal negativně, přinejmenším neutrálně, možná dokonce i pozitivně.“

Sledujte nás také na Facebooku a na YouTube.
Lajkujte, sdílejte a komentujte!!!
Dana Jaklová