Sledoval jsem v uplynulých dnech zpravodajství a nestačil jsem se divit tomu rozjívenému skotačení politiků, úžasným závěrům komentátorů a stoickému klidu, s nímž to vše snáší tento lid (za co, pane bože, za co, tázal by se patrně komentátor Klus). Z jakéhosi autoflagelantství začal jsem si listovat ke každé události odbornou literaturou, když už žijeme v té informované společnosti a předělali jsme demokracii selského rozumu (ano, selský rozum jsme prostě nakopali do zadku) na demokracii odborníků. To je fajn. Jen tak docela nevíme, jak ty odborníky demokraticky vybírat. Jednou se nám tam objeví jedni, podruhé druzí. Ti i oni mají však rozdílné (mnohdy diametrálně rozdílné) názory. Implementace expertního rozhodování do demokratických mechanismů nám zatím moc nejde.
Říkávalo se, že státní rozpočet je nejdůležitější zákon roku. Stal se bezkonkurenčním trhacím kalendářem. Dávno víme, že schválený rozpočet státu se bude měnit a že to klidně jde. A že s neschváleným to jde přibližně stejně, jen musíme přestát nějakou tu kritiku z Evropské unie. Víme to už z dob předcovidových. Teď je ovšem situace rozpočtově o to jednodušší, že už ani nezastíráme, že nepřipravujeme rozpočet státní, nýbrž válečný. Dlouhodobě kritizuji, že česká legislativa není v žádném ohledu připravena řešit krizové situace, že neexistuje systémové krizové právo, ačkoliv už i slepému a hluchému musí být jasno, že krize sama se stala systémem, novým normálem. Pojem „válečný rozpočet“ není nic jiného než politická marketingová nálepka, která varuje: nezkoumejte to, nevšímejte si toho. Je to ještě lepší než „krizový rozpočet“, do kterého jsme v průběhu covidové pandemie skrývali ptákoviny, jež s pandemickou situací a jejími dopady neměly nic společného.