Sledujte pravidelné páteční Filozofórum Karla Havlíčka na Info.cz
Česká právní normotvorba – včetně zákonodárství – žije jako rozkvetlá louka. Popravdě připomíná proslavenou „Akci Z“, v níž se za minulého režimu mohlo postavit prakticky cokoliv, co kdo uměl, ba i to, co neuměl. Pamatuji se, že jeden můj blízký příbuzný, který se dlouho domníval, že nejdůležitějším zednickým nástrojem je ohýbák na cihly (jak jinak by se asi dalo stavět do oblouku?), se svými spoluobčany vybudoval šikmou zeď školních šaten, protože vodováhu omylem zazdili hned na třetí cihle a pak už se řídili jen podle hladinky starorežné.
Kvalitní legislativní proces by měl – zjednodušeně řečeno – vést od veřejného zájmu k formulaci jasného společenského (připusťme: politického) zadání, odtud po zevrubném odborném a teoretickém právním posouzení možností a široké veřejné diskusi k přípravě funkčního věcného záměru a poté přes expertní legislativní zpracování k vytvoření paragrafového znění nového předpisu, jež by se teprve po dalším kole všeobecné rozpravy mělo ocitnout jako exekutivní návrh na stolech poslanců. Ti by je v předepsaných čteních projednali (případně zdůvodněně upravili), poslali do horní parlamentní komory a konečně k podpisu prezidentovi republiky, aby se konečné znění mohlo zaskvět ve Sbírce zákonů – samozřejmě s dodatečnou legisvakancí, než se platný předpis stane i předpisem účinným.