Právní problémy dnešní rodiny

Povinnosti v rodině

Každý z nás se hlasitě dovolává svých práv, argumentuje přitom Ústavou, Listinou základních práv a svobod, občanským zákoníkem nebo stovkami jiných právních norem, které se mu právě hodí jako opora pro právo, které má zájem vybojovat. Jako kdybychom v honbě za právy zapomněli, že právo je jen druhou stranou povinnosti a že ruku v ruce s každým nárokem stojí odpovědnost. A v rodině to platí mnohem víc než v jiných oblastech.

Ve čtvrtek 6. dubna 2017 se v kongresovém sále pražského hotelu Olšanka uskutečnila další akce letošního ročníku Pražského právnického jara – projektu, jehož pořadatelství převzala od kanceláře Havlíček Brain Team společnost nazvaná Stálá konference českého práva, s. r. o. Projekt Pražského právnického podzimu, který skupina osob shromážděných kolem pražského právníka JUDr. Karla Havlíčka už šestým rokem pořádá, se během let rozrostl do celoroční akce, a tak nese v prvním pololetí název Pražské právnické jaro a v pololetí druhém se nazývá Pražským právnickým podzimem. Akce, kterou jsem vymyslela, moderovala a jež bych vám ráda na následujících řádcích přiblížila, nesla název Právní problémy dnešní rodiny -  povinnosti v rodině. Zúčastnila se jí stovka advokátů, soudců, sociálních pracovníků, mediátorů a zástupců dalších profesí, to vše pod záštitou Mgr. Michaely Marksové, ministryně práce a sociálních věcí, a JUDr. Kateřiny Šimáčkové, soudkyně Ústavního soudu. V průběhu odpoledne vystoupilo čtrnáct diskutujících, jejichž pohledy a pojetí rodinných povinností na sebe velmi dobře navazovaly. Pojďme se tedy podívat, o čem se onoho jarního odpoledne diskutovalo.

Respekt k zájmu dítěte

JUDr. Kateřinu Šimáčkovou není třeba dlouze představovat, její liberální pohled na rodinu a evropskou dimenzi ochrany lidských práv je obecně znám. Své vystoupení zahájila úvahou o americké soše Svobody, které však chybí neoddělitelná sestra – socha Odpovědnosti. Podle ní se dnes zvyšuje množství zákonných povinností, příliš nám to množství však v praxi nepomáhá. Jako kdybychom volali po svobodě, ale současně nám chybí svoboda od zbytečné právní regulace.

To vše se negativně projevuje zejména u dětí, které trpí paradigmatech přílišné ochrany, v důsledku čehož jsou matky stále více přesvědčeny, že jimi zvolený způsob výchovy je tím jediným správným. Přitom v opatrovnických řízeních nejde ani tak o problém právní, jako o nebanální hodnotový spor. Je ovšem úkolem zákona popsat jediný správný způsob života? Svoboda platí přece pro všechny a pro vše, pro nás i pro ty druhé. U rodin, které nefungují, by asi stát měl být invazivní. Ale kolem vztahů, které jsou funkční, by měl naopak chodit po špičkách, aby rodinnou pohodu nezaplašil.

Podle dr. Šimáčkové děti potřebují čas, aby zjistily, že jejich rodič není ideální. To je přece pochopitelné a je to v pořádku, protože ideální není nikdo z nás. Naopak ústavní péče takřka vždy vychovává jedince jen pro další péči ústavní.  Složité problémy nemají jednoduchá řešení, složitá právní regulace však navzdory nejlepším snahám svobodu jedince ohrožuje.

Svoboda vs povinnost

JUDr. Stanislav Křeček, zástupce veřejné ochránkyně práv, citoval Benjamina Franklina, podle něhož svoboda bez povinností je zmatkem, povinnosti bez svobody pak otroctvím. To, co se kolem nás děje, však existenci rodiny ohrožuje. Vznikají noví lidé, bez vztahu k biologickému původu. Staří lidé ztrácejí význam, neboť jejich zkušenosti jsou k ničemu, zatímco mladí k nim ztrácejí respekt. A svět kolem je plný paradoxů – každý chce žít sám, ale osamocený člověk nemá žádná práva, neboť právo mimo společnost ztrácí smysl. Je proto třeba odlišit právo od ideologie a nahlas říci, že muž a žena nejsou sociální konstrukt, ale oba mají své antropologické konotace.

Na jeho vystoupení zareagoval poslanec Marek Benda, který se zaměřil na děti a vyjádřil hluboké přesvědčení, že malé děti žádnou svobodu nemají. Rádi se prý hlásíme k Desateru, žádný z přikázání však reálně nedodržujeme. Hovořil-li dr. Křeček o vztahu k seniorům, pak podle Marka Bendy je dítě povinno poslouchat rodiče bez ohledu na stáří a jejich či svůj věk. Rodinná úprava je možná nevynutitelná a nedokonalá, v každém případě nestanoví nic jiného než pravidla dobrého a slušného žití. A nejdůležitější povinností ze všech je povinnost dítěte vůči rodičům.

Procesní vynucování povinnosti

K procesním otázkám pak vystoupil místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Roman Fiala, který opatrovnické soudnictví prohlásil za výkladní skříň české justice. Naopak ptát se dětí nepovažuje za nejlepší nápad a výslechy dětí před soudem by zásadně omezil. Děti totiž mají hned po narození jen práva, jak rostou, učí se však také povinnostem. Láskyplné učení k povinnosti je nejen právem, ale zejména povinností rodičů, aby z dítěte jednou něco bylo. Dnes však například řada dětí trpí nedostatkem spánku, protože jim chybí pravidelný režim.

Ve sporech mezi rodiči by možná věci pomohlo, kdyby existovalo jen jednostupňové řízení a rodiče se nemohli stále odvolávat a prodlužovat soudní spory. Na vystoupení svého kolegy navázal předseda Krajského soudu v Praze JUDr. Ljubomír Drápal. Zopakoval, že rodina je stále základ státu, neboť základem rodiny není právo, ale povinnost. Nikoliv otroctví, protože povinnost byla převzata dobrovolně. Nelze se jí vzdát a nelze ji ani na jiného převést. Opatrovnické soudnictví by nemělo být užíváno pro ty, jež se dohodnou. Mělo by všechny síly napnout ku pomoci těm, kteří se dohodnout nedokáží. Takoví rodiče si svůj úkol zjednodušují: mají zato, že předali svá práva na soud a sami se už nemusejí nijak snažit.

Dnešní civilní proces je velmi zastaralý, neboť dovoluje průtahy a útoky na rodiče navzájem i soud. Škoda, že v něm nehledáme řešení, protože poskytování bezmezných práv jen nahrává kverulantům. Situaci by zlepšil elektronický spis, aby v jedné chvíli mohlo věc řešit více soudů.

Problému legislativy se chopil předseda sněmovního ústavně-právního výboru a poslanec JUDr. Jeroným Tejc, který podpořil specializaci soudců a procesní lhůty pro rozhodování. Řekl, že zaměňujeme práva dětí za práva rodičů, a upozornil, že komplikací bude víc s ohledem na růst přeshraničních a smíšených manželství.

Co s nesezdanými partnery

Otázku nejasné a právem neřešené existence nesezdaných partnerství otevřel emeritní ústavní soudce a advokát JUDr. Jiří Nykodým. Povzdechl si, že v právu chybí definice rodiny, což přináší nejednotnosti a nejasnosti. Nejde přitom o samotné soužití, které je živelné a nejspíš jen těžko právem ovlivnitelné. Ale právní nejednotnost zakládá rozdíly a diskriminaci a právo neví, jak nastalou situaci řešit, například jak odlišit sezdanou matku od nesezdané. Neexistují také pravidla pro rozchod, což řadu žen poškozuje. Ale právní nástroj bychom měli mít, neboť jeho neexistence nutí řadu lidí k zapírání reálného soužití. A co teprve majetkové společenství nesezdaných dvojic. Pojďme o tom aspoň diskutovat. Nikoliv kvůli sankci, ale pro eliminaci nežádoucích jevů a nevýhodných situací.

Na výzvu zareagoval soudce Nejvyššího soudu JUDr. Lubomír Ptáček, podle něhož, musí-li rodičům či manželům pomoci právo, je to venkoncem vždy neštěstí. Rodinné právo je výlučné a osudové a mělo by být podle něj užito jen výjimečně. V římském právu existovala otcovská moc (pater familias), na jejímž základě mohl otec rodu rozhodnout i o životě potomků. Tato moc měla praktický efekt. V dnešní době byla nahrazena rodičovskou odpovědností, ovšem zapomněli jsme dodat, že čestného chování se nemůže dovolávat, kdo se nechová čestně sám.

Následovala emeritní ústavní soudkyně JUDr. Vlasta Formánková, dnes soudkyně Krajského soudu v Plzni, podle které dějinné okamžiky vždy nacházejí odezvu v právu. Otázkou však je, zda je ještě vůbec moderní a in žít v úplné rodiny, když jinakosti a novoty převažují.

Bývalá děkanka právnické fakulty v Olomouci, vysokoškolská profesorka JUDr. Milana Hrušáková, CSc., podotkla, že dnes vlastně vůbec nevíme, jak vypadá normální rodina, protože se rozmělňuje pohled na to, co je normální. Nemáme ani model řádné výchovy, neboť 99 % všeho chování kolem je patrně v pořádku. Funkční rodina právo ani problém poslušnosti neřeší, naopak u té nefunkční bychom možná měli dovodit trestní odpovědnost rodičů. Jako jedinci se však neumíme domluvit, a když si nevíme rady, tak se sebereme, utečeme a začneme nahlas mluvit o právu. A nejhorší, co rodič může dítěti udělat, je tlačit je do rozhodování, a tak mu způsobit konflikt loajality. Dítě má vlastně jen dvě práva – právo na domov a právo na bezpečí, což ovšem ani sebelepší právní úprava nezajistí.

Vina a trest

Trestní soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Jan Sváček podrobil kritické analýze vymáhání soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že v oblasti výchovy je vymahatelnost téměř nulová. Rodina je totiž intimní a diskrétní prostředí, které se vzpírá právní regulaci, a účastníci by si měli uvědomit, že soudy nejsou schopny léčit vztahy mezi lidmi. A že každé rozhodnutí musí být zákonné, ale nemusí být nutně spravedlivé.

Této hozené rukavice se chopil psychiatr a kněz doc. MUDr. Max Kašparů. Podotkl, že patří k nepřizpůsobivým občanům a ve svém věku se nehodlá přizpůsobit nesmyslům. V rodině je to podle něj velmi jednoduché: tam, kde se vytratila láska, nastupuje povinnost. Povinnost bez lásky je krutá, ale láska bez povinností je zaslepená. Před zákonem jsme si sice rovni, nejsme si však rovni fyzicky, psychicky, ani v sociálních rolích. A bohužel dnes pro řadu rodičů nejsou děti darem, ale břemenem a často nárazníkem. Zapomínají na tradici. Tradice není uchovávání popela, ale ohně. Ovšem jestliže dívky nebudou vychovávány k udržování ohně a chlapci k nošení dřeva, nebude čím topit a oheň vyhasne.

Co říci na závěr?

V diskusi vystoupila soudkyně obvodního soudu Mgr. Kamila Horká. Uvedla, že registruje nový trend – rozchody kvůli banalitám, neschopnost komunikace mezi mladými je podle ní udivující, běžně se rozvádějí i rodiče s dětmi čerstvě narozenými. Obě strany zveličují výchovné neshody a právní zástupci konflikt ještě vyhrocují. Poslední diskutující byla mediátorka Mgr. Lenka Bašková, která zmínila dobré zkušenosti s mediací a úspěšnost přesahující 60 %.

Je zajímavé, kolik diskutujících se dotklo Desatera jako základní osnovy historické paměti i veličiny, k níž se upínáme. Přitom tento dokument obsahuje jenom povinnosti a žádná práva. Typických práv je v rodině celá řada – mnohé ani není možno spočítat, neboť jsou odlišně definovány a právo na straně jedné (například na výživné) odpovídá povinnosti na straně druhé. Některé jsou vynutitelné soudně a jiné nikoliv. Všechny však mají stejnou úlohu – slouží jako standard, osnova či kotva, kolem níž se vine rodina. Mělo by platit, že všeho s mírou. Tedy i s právem a právní regulací, najmě v rodině. Vedle lásky, přátelství, péče a příbuzenských vztahů nikdy nebude jednoduché právo vynucovat.

Většina diskutujících nalezla shodný názor v tom, že rodina není souborem práv, ale že je spíš jednou velkou povinností. Bez ohledu na počet právních norem, navzdory judikatuře a se zřetelem k neustále probíhajícím změnám. Rodina je jiným výrazem pro bezpečí, závětří, ochranu, jistotu, ale také a zejména pro povinnost.

Zpracovala JUDr. Daniela Kovářová, advokátka a předsedkyně redakční rady Rodinných listů