Vybrané problémy dědického práva

Ve čtvrtek 20. dubna 2017 se v pražském hotelu Olšanka za účasti tří desítek soudců, notářů a advokátů uskutečnil workshop Vybrané problémy dědického práva, který moderovala advokátka JUDr. Daniela Kovářová. V úvodu workshopu vystoupil zakladatel Stálé konference českého práva JUDr. Karel Havlíček, který upozornil na historickou zásadu, podle níž by měl majetek zůstat u toho, kdo jej vytvořil. Původní podstatou šlo o majetek kmenový, postupem času státní zásahy vedly k omezování této zásady a k regulaci dědického práva, což dnešní pojetí státu realizující Parkinsonovy zákony ještě znásobilo.

Úvodní projev k tématu přednesl místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Roman Fiala, podle něhož není důležitějšího práva než právě právo dědické, jež propojuje strach z minulosti se strachem z budoucnosti a je právem pro živé i pro mrtvé. Poté se věnoval úmyslům tvůrce nového občanského zákoníku, jenž se podle něj cítil více zůstavitelem než dědicem, což se odrazilo v nové právní úpravě, podobně jako jeho nostalgie, jež umožnila upravit náhradní závěť či závěť s výsadou. Tyto instituty měly možná místo před vynálezem dopravních prostředků, nicméně v dnešní době jsou spíše anachronismem. Provázanost a logika jednotlivých ustanovení je obtížná, stejně jako náměty pro novelizaci. Notáři navíc nejsou milovníky procesního práva, proto bylo zapotřebí upravit na prvním místě dědický proces. Zákon o zvláštních řízeních soudních je však příliš složitým pro každodenní praxi, různost lhůt vzbuzuje nejistotu. Oproti tomu chybí výslovná ochrana oprávněného dědice. Dědické právo by více mělo být právem pro živé, například aby se přeživší mohli dohodnout odlišně, než jak stanovil zůstavitel. 

V závěru svého vystoupení se dr. Fiala dotkl problematiky společného jmění manželů, jež by podle zásady rovnosti mělo vznikat i mezi registrovanými a nesezdanými partnery. Dnes se však vstup do manželství trestá vznikem SJM. Ačkoliv se stále přijímají nové právní normy, právo samo se nijak nevyvíjí, čímž zakládá nerovnost mezi lidmi.

Poté vystoupil emeritní notář JUDr. Martin Šešina, podle něhož je největším problémem dědického práva jeho neprovázanost s ostatními odvětvími, zejména s řízením exekučním a insolvenčním. Další problém nese konstrukce povinného dílu nepominutelných dědiců. Platné právo obsahuje celé pasáže nepoužívaných institutů, například odkazy se v praxi používají minimálně, levnější je totiž ustanovit dědice. Podobně nepoužívaná je dědická smlouvu, neboť jí lze pořídit jen o třech čtvrtinách majetku. Je tak zřejmé, že zůstavitelé se nechtějí chovat podle zákona, ale podle vlastní motivace a preferencí. Další diskutující, soudce Městského soudu v Praze JUDr. Ladislav Muzikář srovnal stav odvolání za starého občanského zákoníku (4 věci ročně) se současností (57 věcí ročně). Stovky účastníků podávají také dovolání. Podle něj se do dědického práva promítají všechna ostatní odvětví práva a právní instituty – rodina, vlastnictví, závazky apod. Dříve bylo rozšířeno právní vědomí, dnes je tomu naopak, i řada soudců odmítá akceptovat novou právní úpravu. Průtahy v projednávání dědických věcí způsobuje komplikovaný proces. Účastníkům je dnes totiž poskytnuto tolik práv, že je proti nim soudní komisař bezmocný. Soupis pozůstalosti nikdo neprovádí, podobné jsou problémy s dědickou nezpůsobilostí. Zákon o zvláštních řízeních zavedl do procesu řadu slepých cest. 

Na jeho vystoupení navázal předseda Krajského soudu v Praze JUDr. Ljubomír Drápal, který poukázal na rozdíl mezi pozůstalostí a dědictvím. Dědic si jde k notáři pro pozůstalost, ale odchází s dědictvím. Dnes ovšem už neplatí, že se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, ale až rozhodnutím soudu. Do té doby existuje ležící pozůstalost, ovšem je otázkou, kdo má provádět její správu: zda správce, vykonavatel závěti nebo dědicové, kteří se pak dědictví nemohou vzdát. Ze soudního komisaře se stává prověřovatel rejstříků, ale pozorný dědic i dnes ručí jen do výše dědictví. Co však má v takovém případě dělat věřitel? Dalším problémem je předlužené dědictví, což je jen jiný název po dluhovou past. Dědic i věřitel jsou v obtížné situaci, zákon však nepomáhá žádnému z nich. 

S problematikou odúmrti vystoupil poté náměstek pro právní službu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových JUDr. Vladimír Kremlík. Své vystoupení doplnil prezentací, ze které vyplynulo, že jeho úřad řešil v roce 2016 celkem 1621 odúmrtí, z nichž třetina skončila likvidací pozůstalosti. Stát však na rozdíl od dědiců nemůže dědictví odmítnout, na druhé straně má právo vznést výhradu soupisu pozůstalosti. Nový občanský zákoník rozšířil počet dědiců, což by mohlo přinést mírné snížení agendy úřadu. Na druhé straně v řízení o likvidaci pozůstalosti je stát účastníkem jen ve věcech projednávaných podle staré právní úpravy. 

Zajímavě také hovořil advokát Mgr. Aleš Eppinger, který si vybral ke svému vystoupení téma svěřenských fondů v praxi. Považuje je za protipól dědického práva, neboť je trusty dokáží úspěšně suplovat. Zatím se v praxi svěřenské fondy pro případ smrti nezakládají, většinovou agendou jsou pro něj family trusty za účelem sjednocení a nedělení majetku. Popsal také diskreční svěřenský fond, v němž obmyšlený není vůbec určen. Statut takového trustu má obvykle nejméně 50 stran. 

Následovala diskuse účastníků, která v neformální podobě pokračovala ještě dlouho po skončení pracovní části workshopu. Účastníci i pořadatelé se shodli na tom, že je třeba se nad dědickou problematikou scházet častěji a že je pro všechny přínosné vyměňovat si nové poznatky a skutečnosti.

Zpracovala: JUDr. Daniela Kovářová